Architektura, urbanismus a krajinotvorba frýdlantského panství - Architecture, Urbanism and Landcaping in the Friedland Estate of Albrecht of Wallenstein

Grantový projekt "Architektura, urbanismus a krajinotvorba frýdlantského panství Albrechta z Valdštejna (1621-1634)" GAČR č. 404/09/2112 - Czech Science Fondation project no. 404/09/2112 "Architecture, Urbanism and Landscaping in the Friedland Estate of Albrecht of Wallenstein (1621-1634)"

 

Pětiletý projekt probíhající v letech 2009-2013 s cílem popsání všech staveb realizovaných nebo zamýšlených ve Albrechtem z Valdštejna ve Frýdlantském vévodství a v Praze - A five-year project (2009-2013) covering all buildings realized or planned by Albrecht of Wallenstein in the Friedland estate and Prague


 

Valdštejnský palác v Praze, zahradní loggie - Wallenstein Palace in Prague, garden loggia 

 

 

Třikrát, čtyřikrát a ještě mnohem šťastnější by byl Albrecht z Valdštejna, kdyby svoji štěstěnu uměl, či spíše chtěl správně využít. Tento muž byl totiž vybaven tolika tak vynikajícími dary přírody, osudu i Boha, že by v těch dobách sotva kde nalezl sobě rovného. Obzvlášť při skvělé válečné taktice projevil obratnost, díky níž si zasloužil vskutku znamenitou přízeň císaře. K tomu získal bohatství a peníze, jejichž obrovská moc dodnes pohání celý svět a ovládá všechny vládce. O jeho obdivuhodných a okázalých stavbách mluvit nebudu – vypovídá o nich dostatečně dům, který zřídil s největším přepychem v Praze. Tento palác příchozí přijímá a propouští šesti nesmírně širokými vchody, pokoje v něm jsou hodny krále. Vnější nádvoří vyniká vznosnou nádherou, velikou prostorností a uměleckými díly. Vchází se z něj do předpokoje (jak se nazývá), který celý září zlatem. Odsud se jde do Valdštejnovy komnaty, oslňující pečlivou uměleckou výbavou. U něho bdělo vždy na stráži kromě četných pážat, oděných ve stejnokroji, padesát skvěle vyzbrojených osobních strážců, oblečených dle knížecího vkusu. Mimo to stáli strážci ve vnější bráně nádvoří, čtyři pak v bráně vnitřní. Jejich úkolem bylo dotazovat se přicházejících, odkud jsou a co žádají. A konečně patnáct jich mělo na starosti obcházet ulice a zabraňovat nepříjemné­mu povyku a rvačkám. I němé listiny totiž dostatečně dosvědčují, že tento netrpělivý muž nebyl schopný snést jakýkoli hluk, a to do té míry, že nemohl vystát ani trochu pronikavější štěbetání vrabčáků. Každodenně bylo také k jeho službám šest pánů a šest urozených mužů rytířského stavu, a to kromě šedesáti pážat, jež rodiče o překot vysílali, aby se tu) naučili společenskému a dvorskému životu. Nebudu na tomto místě mluvit o fraucimoru, který vynikal vznešeností i velikostí, vybraný jako doprovod manželky. Když dámy někdy vycházely na veřejnost, vezlo je padesát lehkých vozíků tažených třemi páry koní, a to většinou z chovu samotného Valdštejna, až na některé, které byly připojeny odjinud jako pocta. Vozů, které vozily kuchyňské vybavení, měl také na padesát; každý z nich táhli čtyři koně. Dále bylo k dispozici deset prosklených vozíků pro dvořany, z nichž každý táhlo šest koní. Padesát služebníků jelo vznešeně na nejušlechtilejších koních, každý z nich vedl po boku dalšího krásně vyzdobeného koně, který byl k službám vévodovi frýdlantskému. Jeho koně byli ustájeni v jedinečné konírně, vystavěné obdivuhodným způsobem. Žlaby byly mramorové a u kaž­dého z nich prýštil pramen nejsvěžejší a nejprůzračnější vody pro napájení zvířat. Nedaleko od paláce byla udržována nesmírně půvabná zahrada, ozdobená vodními díly a vkusnými sochami. Na konci zahrady byla umístěna voliéra, v níž žily všechny možné druhy ptáků. Nacházely se v ní rozličné rostliny a stromy upravené pro hnízdění ptáků a celou ji uzavírala vkusně tepaná kovová síť, aby ptáček z klece nějakou skulinou náhodou neulétl. Uprostřed zahrady byl půvabný rybník, naplněný těmi nejkrásnějšími rybami. Nádhera Valdštejnova stolu zřejmě pramenila i z toho, že tytéž ubrousky a prostírání nepřišlo na stůl dvakrát, jestliže nebylo předem pečlivě vypráno a správně složeno. Tento způsob života a styl staveb dodržoval všude. V Jičíně totiž vystavěl palác téměř stejného vzhledu i s konírnou.

Thomas Carve, 1639 


Albrecht of Wallenstein would be three or four times happier if he were able to write his fortune or use it right. This man was blessed with so many excellent gifts of nature, fate and God that it would hardly be possible to find his equal today. He demonstrated particular prowess in his brilliant military tactics, thanks to which he earned the truly remarkable favour of the emperor. In addition, he gained wealth and money whose enormous power drives the entire world and controls all rulers to this day. I will not speak of his remarkable and imposing buildings – the house he had built with the greatest luxury in Prague is sufficient proof of this. This palace provides arrivals with entrances and exits through six very wide corridors, with rooms fit for a king. The outer court excels for its magnificent grandeur, great space and art works. It enables access to an anteroom (as it is called) which glistens throughout in gold. This then leads to Wallenstein’s chamber, radiant in its careful artistic decoration. Many pages watched over him dressed in uniforms, and fifty wonderfully armed personal guards dressed according to the prince’s taste. There were also guards at the outer court gate, four at the inner gate. Their task was to ask arrivals where they were from and what they wanted. Finally fifteen of them would walk the street and prevent any unpleasant disturbances and fights. Silent documents sufficiently indicate that this impatient man was unable to bear any noise to such an extent that he could not even tolerate the piercing chirping of sparrows. Employed in his services were also six gentlemen of the order of knights and sixty pages sent by their parents to learn of social and courtly life. I will not speak here of the female servants that excelled in genteelness and prominence, chosen for the entourage of Wallenstein’s wife. When the ladies sometimes appeared in public, they were conveyed by fifty light carriages drawn by three pairs of horses, usually from Wallenstein’s own stock, with the exception of those that were attached from elsewhere as a form of tribute. There were also fifty wagons that carried the kitchen utensils; each one was drawn by four horses. In addition, there were ten glass carriages for courtiers and each was drawn by ten horses. Fifty servants rode in style on the finest thorough-bred horses, each lead on its side another beautifully adorned horse in the services of the Duke of Friedland. His horses were stabled in a unique stable built in the most wonderful manner. The troughs were made of marble, each with a gushing spring of the freshest and clearest water for the animals. An immensely charming garden was maintained not far from the palace, decorated with water features and tasteful statues. There was an aviary at the end of the garden containing all sorts of species of birds. It also had various plants and trees that were adapted and maintained for bird nesting and was covered in a tasteful wrought metal net, to prevent any bird from accidently flying away through some small gap in the cage. There was a delightful pond in the centre of the garden full of the most beautiful fish. The splendour of Wallenstein’s table evidently also stemmed from the fact that the same napkins and place settings did not appear on the table twice, if they were not carefully washed beforehand and correctly folded. He maintained this way of life and style of buildings everywhere. In Jičín he built a palace with a stable of almost the same in appearance.

Thomas Carve, 1639 

 

Architektura Albrechta z Valdštejna:

V dějinách české architektury do doby před průmyslovou revolucí nelze najít vedle českých králů většího stavebníka než Albrechta z Valdštejna. Kvalitou, rozsahem a intenzitou mecenátu tento český šlechtic nejednoho z panovníků také dalece přesahoval.

 

Architektura Albrechta z Valdštejna je rovněž zcela výjimečná. To si uvědomovali již jeho současníci, kteří obdivně popisovali lesk a velkolepost jeho malostranského paláce, zastiňujícího i císařskou residenci na Pražském hradě. Obdivuhodná však není jen Valdštejnova architektura a rozsah jeho mecenátu, ale také tempo, jímž Valdštejn svůj stavební program dokázal realizovat. V těžko uvěřitelné, krátké době jednoho desetiletí totiž stihl postavit, založit či jen naplánovat takové množství staveb, k nimž ti největší stavebníci českých dějin, jako byl Karel IV. nebo Rudolf II., potřebovali i několik desetiletí.

 

Během krátkého období jedné dekády stál Valdštejn při založení šesti řádových domů (jezuité v Jičíně a na Malé Straně v Praze, kartuziáni ve Valdicích, augustiniáni v České Lípě a na Bezdězu – fundace přenesena později do Bělé pod Bezdězem – a benediktini na Bezdězu), dalších pět pak zamýšlel realizovat (jezuité ve Frýdlantu, karmelitáni, dominikáni a kapucíni v Jičíně, františkáni na Veliši). Postavil nebo zásadně přestavěl dvě rozsáhlé a jednu menší residenci (městský palác v Praze a v Jičíně, zámek v Bělé pod Bezdězem), dílčí úpravy provedl nebo plánoval na několika dalších sídlech nebo pevnostech (Hrubá Skála, Bezděz, Kost, Lemberk). Založil tři rozsáhlé předměstské zahrady s letohrádky (Ovenec-Troja a Bubny u Prahy, Valdická obora u Jičína). Vybudoval síť koňských obor s centrem v rozsáhlém hřebčíně ve Smrkovicích. Rozšířil a zásadně přestavěl celé město Jičín, kde založil dva nové kostely (sv. Jakub a sv. Trojice) a několik dalších plánoval (jezuitský kostel, nový farní kostel). Rozšířil také město Liberec. Organizovanou výstavbu svých jičínských fundací pak korunoval vložením do rozlehlé krajinné kompozice, pojící její prvky lipovou alejí. Vedle toho rozvíjel také stavební program ve svých vévodstvích získaných mimo české země, kde byla započata přestavba zámku a města v Zaháni, a zamýšlel přestavět paláce ve Wismaru, v Güstrově a ve Schwerinu.

 

K realizaci těchto rozsáhlých stavebních aktivit potřeboval Valdštejn nejen armády dělníků a velký počet stavebních řemeslníků, ale jak ukázal realizovaný výzkum i četné architekty, všechny italského původu a mimořádných schopností. Kronikář kartuziánského kláštera Kašpar z Binsfeldu o jednom z nich, Andreovi Spezzovi, prohlásil, že lepšího by Itálie Čechám dát nemohla, Valdštejnův biograf Galeazzo Priorato zase o dalším z nich, o Giovannim Pieronim, prohlásil, že to byl největší vévodův oblíbenec. Tyto dva architekty doplňoval zejména v prvních letech Valdštejnovy stavební činnosti Giovanni Marini a po Spezzově smrti pak od roku 1629 také vynikající mantovský architekt Nicolò Sebregondi. Dalším z řady architektů pracujících ve Valdštejnových službách byl i florentský architekt Vincenzo Boccacio, který přišel do Čech společně s Pieronim v roce1621, ačinný byl zejména v Zaháni, a v neposlední řadě také jménem neznámý stavitel, pracující v Jičíně v letech 1628–1630. Písemné prameny doložily, že všichni tito architekti se podíleli alespoň na jedné nebo na více Valdštejnových stavbách, a to nejen jako prováděcí stavitelé, ale také jako autoři jejich architektonického návrhu.

 

Už tato skutečnost je pro tak krátkou dobu sama o sobě fenoménem. Představuje to ale také obtížný úkol rozeznání jejich podílu na profilu valdštejnské architektury, protože písemné prameny ne vždy výslovně specifikují, jaké části staveb kteří stavitelé navrhli a zda se jejich plány nakonec realizovaly. Ztráta většiny plánové dokumentace tuto situaci nezlepšuje, stejně jako četnými požáry a přestavbami až k nečitelnosti poškozené nebo nedokončené stavby samotné. To se týká zejména Valdštejnova paláce v Jičíně, podle výpovědi podrobných písemných pramenů původně v ničem nezaostávajícím za vévodovým palácem v Praze. A tak dnes jen pražský palác díky svému téměř intaktnímu dochování představuje hlavní pramen studia bohaté škály forem Valdštejnovy architektury. Ta se oproti dřívějším představám ukazuje jako vycházející ze současné milánské architektury, reprezentované architektem Francescem Mariou Ricchinem, uvedené v Praze Andreem Spezzou, uváděným Binsfeldem jako milánský architekt, ačkoli pocházel od lugánského jezera. Spezza měl zásadní roli při počátcích stavby paláce, neboť jej Florentský malíř Baccio del Bianco ve svém autobiografickém dopise, popisujícím situaci v roce 1624, uvádí jako architekta paláce. Spezza stál také u počátků dalších velkých stavebních podniků: paláce v Jičíně, kartuziánského kostela ve Valdicích a zřejmě i při prvních návrzích jičínského kostela sv. Jakuba, kdy byl ještě zamýšlen jako podélná stavba, nahrazující farní kostel a vycházející z poutního kostela ve Staré Boleslavi.

 

Se Spezzovou smrtí na počátku roku 1628 se mnoho projektů začalo měnit: změnami prošel jičínský zámek, kartuziánský klášter ve Valdicích a kostel sv. Jakuba v Jičíně, který získal centrální dispozici a jeho nikdy nedokončené průčelí mělo dostat rysy obvyklé u tehdejších římských kostelů. Za těmito změnami stál zejména Giovanni Pieroni, jehož zásadní podíl na přetvoření Spezzou započatého jičínského paláce je dobře dokumentován Valdštejnovými dopisy. Tento architekt zasáhl patrně podobně i do staršího konceptu valdického kláštera, neboť průčelí klášterního kostela, dokončené dlouho po Valdštejnově smrti, nese obdobné motivy, jaké má částečně provedené průčelí kostela sv. Jakuba. První Valdštejnův architekt Giovanni Marini pracoval pro Valdštejna zřejmě již před stavovským povstáním na stavbě kartuziánského kostela ve Štípě na Moravě a později navrhl první plány jezuitské koleje v Jičíně.

 
Frýdlantský, meklenburský a zaháňský vévoda Albrecht z Valdštejna, generalissimus císařské armády a jeden z nejznámějších vojevůdců třicetileté války (1583–1634), patří bezesporu mezi nejznámější postavy české historie. Zároveň je však i jednou z nejvýznamnějších osob historické architektury realizované v Čechách, neboť to byl právě on, kdo stavební program a jeho podobu určoval, což mu bylo v minulosti upíráno. Jakkoli se doba jeho stavební aktivity kryje s periodou ztráty náboženské svobody velké části obyvatel Českého království a emigrace, z níž Valdštejn profitoval vybudováním obrovitého frýdlantského vévodství, je potřeba vysoce ocenit kvalitu jeho staveb, přinášející do Čech v jednom krátkém období v nejzářivějších barvách hned několik odstínů tehdejší italské architektury. Kvalitativně i kvantitativně vynikající stavební činnost, jakou mohli do té doby realizovat mimo královské stavebníky jen jihočeští Rožmberkové nebo východočeští Pernštejnové, mohl Valdštejn uskutečnit jen díky vybudování rozsáhlého panství na severovýchodě Čech a k tomu získáním vévodství zaháňského v dnešním Polsku a meklenburského v dnešním Německu. Rozsah jeho držav, na nichž zpravidla okamžitě po jejich zisku zahajoval stavební činnost, vyžadoval i velký počet architektů a stavitelů, kteří jeho zakázky prováděli. Do jeho služeb se tak postupně dostali jmenovaní architekti Marini, Spezza, Pieroni, Boccaci, Sebregondi a další. Díky jejich rozdílnému původu a školení získávala Valdštejnova architektura mnoho faset z tehdejší různorodé italské architektury. Konstatovat to lze zejména při pohledu na nejvelkolepější stavbu, kterou Valdštejn realizoval, jeho malostranský palác (1622–1634). Severoitalský původ Andrea Spezzy a jeho ovlivnění architekturou Francesca Maria Richiniho dalo paláci řadu milánských elementů, včetně celkového plánu, inspirovaného milánským Palazzo Marini. Andrea Spezza použil v Praze dokonce některé typicky barokní motivy ještě dříve, než je na svých římských stavbách použil otec barokní architektury Francesco Borromini, čerpající je rovněž z Milána, kde se vyučil kameníkem a stavitelem. Výrazný vliv měly také janovské stavby se svým charakteristickým důrazem na vilové elementy paláců, které v Praze inspirovaly formu zahradní loggie a dvou zahradních grott. Skrze Florenťana Giovanniho Pieroniho pak ve Valdštejnových stavbách našla svůj odraz i zahradní architektura medicejská. A zkušenosti s budováním zahrady své slavné vily Favorita u Mantovy a znalost římských zahrad zde mohl využít i poslední vévodův architekt Nicolò Sebregondi. Společně s dvojicí štukatérů Domenico Canevallem a Santini Gallim dali všichni tito Italové neopakovatelný ráz Valdštejnskému paláci v Praze, jehož krápníkovou stěnu v zahradě obdivoval jako ojedinělé dílo ještě v roce 1688 švédský architekt Nicodemus Tessin ml. A to dokonce poté, co navštívil Versailles, dvakrát projel Itálií a pracoval v ateliérech Gianlorenza Berniniho a Carla Fontany. K unikátnosti palácové zahrady přispívala i rozlehlá piscina, útvar v italské městské palácové architektuře prakticky neznámý. Štukatéři zajišťovali vysokou kvalitu i v interiérech, vytvářející pro každou z prostor paláce odlišnou dekoraci, a to společně s dvojicí florentských malířů, Bacciem del Biancem a Domenicem Puglianim. Bronzové sochy velkolepé Neptunovy fontány pak provedl Holanďan Adrian de Vries, žák slavného florentského sochaře Giambologni a bývalý dvorní sochař Rudolfa II. Společně s nezbytným adaptováním italské architektury na středoevropské poměry tak vznikl velice komplexní, ale přesto relativně homogenní a harmonický celek, nejrozsáhlejší pražský palác, promlouvající o velkoleposti svého stavebníka.

 

Jeho odrazem měl být palác v Jičíně, v centru frýdlantského vévodství. Předtím, než Valdštejn začal tuto residenci pod vedením Andrey Spezzy a Giovanniho Pieroniho realizovat, zamýšlel postavit na jiném místě ve městě palác, inspirovaný římským Palazzo Farnese a florentským Palazzo Pitti. Nerealizovaný projekt, který v roce 1624 navrhl Giovanni Pieroni, spojoval originálním způsobem motivy palácové a vilové architektury, a měl být vybaven unikátní galerií cirkulující dokola celého paláce. Tentýž architekt pak kolem roku 1628 navrhl i Valdštejnův dvorský kostel sv. Jakuba, postavený v centru města. Jeho průčelí bylo originální adaptací současných římských chrámů, užívajících barokních principů ke gradaci prvků směrem ke vchodu. Čtveřice věží, které ale nebyly postaveny, a centrální forma kostela – vůbec prvního v Čechách – byla zvolena z toho důvodu, že byl tento chrám středem velkolepé krajinné kompozice. Ta byla formovaná dvěma rameny, z nichž jedno bylo ukončeno klášterem františkánů na hoře Veliš, který ale zůstal nerealizovaný, a na straně druhé klášterem kartuziánů ve Valdicích. Jak prozrazuje jeho gradované hlavní průčelí, byl tento areál poustevnického řádu, postavený podle projektu Andrea Spezzy a Giovanni Pieroniho, inspirován slavným španělským Escorialem, respektive jen částečně realizovaným západním průčelím Pražského hradu s Matyášovou bránou. Linii krajinné kompozice také tvořila lipová alej, ústící do rozlehlé zahrady, stavěné podle vzoru římské zahrady, zřízené v renesanci v monumentálních Diokleciánových lázních v Římě, a císařské zahrady Neugebäude u Vídně. Casino s loggií valdické zahrady, stojící osamoceně na jejím vrcholu, bylo dimenzováno do monumentálních rozměrů odpovídajících postavení stavebníka. V jičínské krajinné kompozici Valdštejn kongeniálně spojil světské motivy, převzaté z císařské Prahy, kterým byla stromová alej vedoucí do zvířecí obory, a sakrální motivy, kterými bylo přidáním klášterů na konci ramen linie, což bylo inspirováno velkolepým přebudováním Říma za papeže Sixta V. v letech 1585–1590.

 

Podobné zahrady jako u Jičína, nechal Valdštejn založit i u Prahy. Jedna byla zřízena v Bubnech (dnešních Holešovicích) a druhá v Dolním Ovenci (dnešní Troji). Zatímco první z nich se mohla pyšnit neobvykle komponovanými a volně stojícími grottami, druhá z nich – připomínající umělou ruinu – měla po vzoru florentské zahrady Boboli rozlehlý amfiteátr. Valdštejnovu stavební činnost pak doplňovaly stavby řady dalších klášterů na území vévodství, z nichž ale ty největší, jako klášter benediktinů pod hradem Bezdězem, inspirovaný španělským Montseratem, nebo františkánský klášter na hradě Veliši, nebyly nikdy realizovány. Nerealizováno zůstalo i biskupství s plánovanou katedrálou v Jičíně, stejně jako kapucínský, karmelitánský a dominikánský klášter. O Valdštejnových organizačních schopnostech svědčí jeho rozsáhlý hřebčín ve Smrkovicích u Jičína, vybudovaný na regulovaném půdorysu, který byl inspirován zřejmě letním sídlem ve Schleissheimu, realizovaným bavorským kurfiřtem Maxmiliánem.

 

Každá z realizovaných, ale i projektovaných Valdštejnových staveb, pokud ji lze ze zachovaných plánů vizualizovat, znamenala pro českou architekturu přelom. Mnohé jejich elementy byly proto imitovány, ale jen málokterý stavebník dokázal později realizovat stavby tak kvalitní, jako Valdštejn. Talent štukatérů Domenica Canevalleho a Santiniho Galliho přinesl do země barokní štuk v nejlepší kvalitě. Andrea Spezza přinesl nejen protobarokní elementy, ale společně s Giovannim Pieronim i celou řadu nových typologických forem. V Jičíně poprvé formované spojení elementů zahrady, kláštera, kostela a stromové aleje dalo za vznik krajinnému útvaru, který se později stal charakteristickým rysem barokních Čech.

 

Kvalit Valdštejnovy architektury by ale nebylo možné dosáhnout bez předchozí přestavby Pražského hradu císařem Rudolfem II. (1583–1612), s níž mu pomáhali přední evropští architekti: Bernardo Buontalenti, Hans Vredeman de Vries a Vincenzo Scamozzi. Inspirativní byly i další stavby habsburských císařů, zejména Neugebäude u Vídně, založená Maxmiliánem II., a stromová alej mezi Pražským hradem a Stromovkou, vysázená Matyášem II. Valdštejn od Rudolfa nepřebíral jen architektonické formy, které prošly výrazným modifikováním, ale i stavební témata, jež poté dále rozvíjel. Vedle intenzivního zájmu o astrologii od něho převzal i stejně hlubokou znalost ušlechtilých plemen koní a jejich chovu a po Rudolfově vzoru vybudoval pro nejlepší a nejoblíbenější z nich luxusní stáje v pražském a jičínském paláci. Valdštejnův rozlehlý hřebčín ve Smrkovicích u Jičína byl ale postaven na regulovaném půdorysu, čímž překonával Rudolfův hřebčín v Kladrubech, a stal se tak sám vzorem pro všechny ostatní české stavby tohoto typu.

 

Jak rozsáhlá a kvalitní byla stavitelská činnost Albrechta z Valdštejna, vysvitne nejlépe ze srovnání s architektonickou produkcí jeho současníků. Zatímco císař Ferdinand II. prováděl ve Valdštejnově době na Pražském hradě jen nejnutnější úpravy, mohl vévodovi v Čechách velkolepostí a kvalitou své architektonické produkce konkurovat pouze Václav Michna z Vacínova, jehož otec patřil k blízkým Valdštejnovým spojencům. Ten si v letech 1634–1644 nechal postavit na Malé Straně v Praze palác brilantní kompozice a provedení, inspirovaný tím nejlepším, co bylo tehdy k vidění v papežském Římě. Anonymní autor paláce, který byl současníkem Gianlorenza Berniniho, Francesca Borrominiho a Pietra da Cortony, a který se jim kvalitou svého projektu i vyrovnal, použil ze své encyklopedické znalosti Říma motivy vily Giulia, vily Aldobrandini ve Frascati, Palazzo Farnese, Palazzo Sori, Casino dell’Aurora v Palazzo Palavicini, Palazzo Mattei, Porta Pia a zejména zcela současného slavného Palazzo Barberini. Tak jako to lze říci o stavbách realizovaných Rudolfem II. v posledním desetiletí jeho vlády na Pražském hradě, pokud by i tento palác byl postaven v Římě a ne v Praze, zařadil by se tam mezi nejlepší díla raného římského seicenta. Stavby jediného dalšího ambiciózního stavebníka této doby, kardinála a olomouckého biskupa Františka Dietrichsteina, již obdobnou kvalitu nevykazují. Z projektů menších stavebníků zaujme částečně dochovaná zahrada Valdštejnova spojence Viléma Kinského, který realizoval na svém zámeckém sídle v severočeských Teplicích, snad s pomocí holandských stavitelů, areál s motivy převzatými ze slavné a téměř současné zahrady Fridricha Falckého v Heidelbergu. Mezi dalšími pak vyniká menší, ale formou monumentální městský palác bankéře Lazara Henckela z Donnersmarcku, budovaný kolem roku 1611 na Malé Straně, který byl vybaven průčelím s polosloupy kolosálního řádu, tedy motivem převzatým z Palladiovy architektury realizované ve Vicenze, a jinak v Evropě této doby prakticky neznámým.

 

Kvalita a množství produkce renesanční italské architektury v Čechách tak dosáhla za Albrechta z Valdštejna svého vrcholu, a otevřela Čechám svět architektury barokní. To, co se díky ambicím císařského generalissima a jeho blízkých podařilo v krátké době realizovat, se dá srovnat s tím nejlepším, co charakterizovalo tehdejší architektonický styl v samotné Itálii. A zároveň tím, že Valdštejn a další čeští stavebníci zaměstnávali italské architekty různého původu a školení, dostávala česká a zejména pražská architektura snad všechny odstíny, jakými Itálie tohoto období disponovala a které se tam soustředily do jednotlivých center, kterými byl Řím, Milán, Janov nebo Benátky. Zároveň umožnila realizování progresivních prvků, které se v Itálii začaly plně prosazovat až později. K nim patří zaoblené pilastry Valdštejnovy palácové kaple v Praze, užité o desetiletí dříve než Borromini v Římě, stejně jako neobvyklý oválný tvar balkónů kostela Sv. Salvátora téže koleje od architekta Carla Luraga (1638–1640), které byly milánskou architekturou Francesca Marii Ricchina, a které mají paralelu v současném slavném kostele S. Carlo alle Quattro Fontano od Francesca Borrominiho v Římě z roku 1638. V Čechách pracující italští architekti tak v těchto případech dostali možnost realizovat zde něco, co ještě nebylo v samotné Itálii považováno za standardní řešení, čímž ještě více obohatily již tak pozoruhodné spektrum české italizující architektury.

 

Valdštejnova architektura je ovšem odrazem nejen velikosti, ale také náhlého pádu svého stavebníka. O tom vypovídá nedostavěné průčelí svatojakubského kostela v Jičíně, prázdný prostor, kde měly být pokoje casina Valdické zahrady, několik nerealizovaných klášterních fundací a rozestavené velkolepé rozšíření města Jičína. Mnoho z luxusního vybavení jeho staveb zachvátily požáry nebo je odcizila drancující vojska, jako se tomu stalo například u bronzových soch zahrady Valdštejnova pražského paláce, které byly v roce 1648 odvezeny do Švédska, nebo u jičínské residence, jejíž interiéry zcela zanikly. I tak ale realizované a dochované elementy Valdštejnova stavebního programu výmluvně dosvědčují, že se jednalo o program, který neměl, a ani nebude mít, v historii české architektury obdoby.

 

Architecture of Albrecht of Wallenstein:

No greater building patron can be found in the history of Bohemian architecture before the time of the industrial revolution, apart from the Bohemian kings, than Albrecht of Wallenstein. The quality, extent and intensity of the patronage of this Czech nobleman also far exceeded several of the Bohemian land rulers.

 

The architecture of Albrecht of Wallenstein is exceptional. His contemporaries who admiringly described the brilliance and splendour of his Lesser Town palace, that overshadowed even the imperial residence atPragueCastle, were already aware of this. But it is not just Wallenstein’s architecture and the extent of his patronage, but also the rate at which he managed to implement his building programme that is remarkable. In an incredibly short space of time of one decade Wallenstein built, established or just planned such a great number of buildings for which the greatest building patrons in Bohemian history such as Charles IV or Rudolf II required several decades.

 

During the short period of one decade, Wallenstein was responsible for the establishment of six monastic buildings (the Jesuit in Jičín and in the Lesser Town in Prague, Carthusian in Valdice, Augustinian in Česká Lípa and at Bezděz – later moved to Bělá pod Bezdězem – and Benedictines at Bezděz), as well as planning to build a further five (Jesuit in Friedland, Carmelite, Dominican, Capuchin in Jičín, Franciscan in Veliš). He had built or had major rebuilding work done to two extensive and one smaller residence (the urban palace in Prague and in Jičín, the chateau in Bělá pod Bezdězem), partial modification work or planned work on several further seats or fortresses (Hrubá Skála, Bezděz, Kost, Lemberk). He established three extensive suburban gardens with summer houses (Ovenec-Troja and Bubny nearPrague, Valdice park near Jičín). He built a network of horse farms with a centre in the extensive stud in Smrkovice. He extended and substantially rebuilt the entire town ofJičínwhere he founded two new churches (St. James and Holy Trinity), and planned several others (Jesuits church, new parish church). He also extended the city ofLiberec. He crowned his building programme in Jičín by incorporating it into an extensive landscape design joinig its elements with a linden-tree alley. Besides this, Wallenstein developed a building programme in his duchies acquired outside the Czech lands where the rebuilding began of the chateau and town of Żagań and planned the rebuilding of the palace inWismar, Güstrov andSchwerin.

 

Wallenstein required not only an army of workers and a large number of building craftsmen to implement these extensive building activities but, as the research showed, also numerous architects, all of Italian origin and exceptional abilities. The chronicler of the Carthusian monastery, Caspar Binsfeld, declared about one of these architects, Andrea Spezza, thatItalywould not be able to provideBohemiawith a better one, while Wallenstein’s biographer, Galeazzo Priorato, declared about another, Giovanni Pieroni, that he was the duke’s greatest favourite. These two architects were complemented, particularly in the first years, by Giovanni Marini, and after Spezza’s death, from 1629 by the brilliant Mantuan architect, Nicolò Sebregondi. They were joined by Vincenzo Boccacio, a Florentine architect who came toBohemiatogether with Pieroni in 1621, and was active especially in Żagań, and a builder of an unknown name working in Jičín in 1628-1630. Written sources prove that all these architects contributed at least to one or more buildings as authors of their architectural design.

 

This fact alone that this took place over such a short time is a phenomenon in itself. But it also presents the difficult task of distinguishing contribution to the profile of Wallenstein architecture because written sources do not always specify what parts of the buildings were designed by which architects and whether their plans were implemented. The loss of most planning documentation does not make this situation better, just as the many fires and subsequent rebuilding work to the damaged or incompleted buildings. This particularly applies to the Wallenstein Palace in Jičín, according to the testimony of detailed written sources originally not in any way lagging behind the ducal palace inPrague. So today only the Prague palace, thanks to surviving almost intact represents the main source of the study of the rich range of forms of Wallenstein architecture. This, as opposed to the former scholar interpretation, is shown to be based on contemporary Milanese architecture represented by the architect Francesco Maria Ricchini, introduced in Prague by Andrea Spezza, described by chronicler Binsfeld as a Milanese architect, although he came from Lake Lugano. His major role at the start of the construction of the palace is attested by Florentine painter Baccio del Bianco in his autobiographical letter describing the situation in 1624, inwhich is Spezza describes as the palace’s architect. Spezza was also responsible for the beginnings of other major construction ventures: the palace in Jičín, the Carthusian church in Valdice and evidently also the first designs of the Jičín Church of St. James, when it was still planned as a longitudinal structure modelled on the pilgrimage church in Stará Boleslav.

 

Many projects began to be changed with Spezza’s death in early 1628: changes were made to the Jičín palace, Carthusian monastery and Church of St. James which acquired a central layout and its never completed facade was to acquire features used in Roman churches at the time. Giovanni Pieroni was responsible for these changes and his major contribution to the transformation of the Jičín palace is well documented by Wallenstein’s letters. This architect most likely also made changes to the older concept of the Valdice monastery because long after Wallenstein’s death the completed facade of the monastic church bears the same motifs as the partially produced facade of the Church of St. James. Wallenstein’s first architect, Giovanni Marini, evidently worked for Wallenstein before the Bohemian revolt on the construction of the Carthusian Monastery in Štípa, Moravia, and later designed the first plans of the Jesuit College in Jičín.

 

The Friedland, Mecklenburg and Żagań Duke Albrecht of Wallenstein, supreme commander of the imperial armies and one of the most important military leaders of the Thirty Years’ War (1583-1634) ranks among the most well-known figures of Bohemian history. However, he is also one of the most well-known figures of historical architecture implemented in Bohemia because it was he who determined the building programme and its form which had been denied to him in the past. Even though the time of his building activities overlaps with the period of loss of religious freedom of a large part of the population of the Bohemian kingdom and emigration from which Wallenstein profited by building the enormous Duchy of Friedland, the quality of its buildings needs to be appreciated bringing to Bohemia in one short period in the brightest of colours, immediately several tones of contemporary Italian architecture. The excellent quality and quantity of building activity which could only be implemented up to this time by the south Bohemian Rosenbergs or the east Bohemian Pernsteins, was something Wallenstein could implement only thanks to the building of the extensive estate in north-east Bohemia as well as the acquisition of the Duchy of Żagań in present-day Poland and Mecklenburg in present-day Germany. The extent of his dominions in which he usually began building activity immediately also required a great number of architects and builders who carried out his commissions. His services were gradually taken up by architects Giovanni Battista Marini de Bussi, Andrea Spezza, Giovanni Pieroni, Vincenzo Boccaci, Nicolò Sebregondi and others. Thanks to the different origin and training, Wallenstein’s architecture acquired many facets of contemporary diverse Italian architecture which can be traced in the most magnificent building Wallenstein built, which is the Lesser Town palace (1622-1634). The north Italian origin of Andrea Spezza who was influenced by the architecture of Francesco Mario Richini provided the palace with a number of Milanese elements, including the general plan inspired by the Milanese Palazzo Marino. Andrea Spezza used some typical Baroque motifs in Prague even earlier than when used on Roman buildings by the father of Baroque architecture, Francesco Borromini, who was also inspired by Milan where he served his stonemason and builder apprenticeship. Genoese buildings also had a significant influence with their characteristic emphasis on villa elements of palaces which inspired the form of garden loggias and two garden grottos inPrague. Through Florentine Giovanni Pieroni garden architecture of the Medici was also reflected in the Wallenstein buildings. And the duke’s last architect, Nicolò Sebregondi, could also apply his experience of building gardens at his famous villa Favorita nearMantua. Together with the pair of stucco workmen, Domenico Canevalle and Santini Galli, all these Italians provided the unrepeatable character of Wallenstein Palace in Prague whose stalactite wall in the garden as a unique work was still admired in 1688 by Swedish architect Nicodemus Tessin the Younger: this was after he had visited Versailles, twice travelled through Italy and worked in the studios of Gian Lorenzo Bernini and Carlo Fontana. The extensive piscina, a virtually unknown form in Italian urban palace architecture, also contributed to the unique character of the palace garden. The stucco workmen ensured the high quality of the interiors, creating for each room of the palace a different decoration together with the pair of Florentine painters, Baccio del Bianco and Domenico Pugliani. The bronze statues of the splendid Neptune fountain were then created by Dutchman Adrian de Vries, a pupil of the famous Florentine sculptor, Giambologna, and former court sculptor of Rudolf II. Together with the essential adaptation of Italian architecture to circumstances in Central Europe this led to a complex but relatively homogeneous and harmonious unit, the most extensive Prague palace as a testimony to the magnificence of its patron.

 

Its counterpart was to be the palace in Jičín, in the centre of the Friedland duchy which Wallenstein was building in north-east Bohemia. Before starting work on this residence under the guidance of Andrea Spezza and Giovanni Pieroni, he planned at another place in the town to build a palace inspired by the Roman Palazzo Farnese and Florentine Palazzo Pitti. The never implemented project, which was designed in 1624 by Giovanni Pieroni, was an original combination of the motifs of palace and villa architecture, and was to be furnished with a unique gallery encircling the entire palace. The same architect also, in around 1628, designed Wallenstein’s Court Church of St. James, built in the town centre. Its facade was an original adaptation of contemporary Roman churches applying Baroque principles for the escalation of elements towards the entrance. The four towers, which were never built, and the central form of the church – the very first in Bohemia– were chosen because this church was the centre of a magnificent landscape design. This consisted of two arms, one of which ended with the Franciscan monastery on Veliš Hill, which was never built, and the Carthusian monastery in Valdice at the other end. As its escalated main facade shows, these grounds of the enclosed order, which were built according to the project of Andrea Spezza and Giovanni Pieroni, was inspired by the famous Spanish El Escorial, or just the partially built western facade of Prague Castle with the Matthias Gate. The line of the landscape design also consisted of the linden-tree alley opening out into an extensive garden based on the model of the Roman garden established in the Renaissance in the monumental Baths of Diocletian in Rome, and the imperial Neugebäude villa near Vienna. A casino with a loggia in this Valdice garden standing alone on its summit was constructed on a monumental scale corresponding to the position of its patron. In the Jičín landscape design Wallenstein congenially combined secular motifs adopted from imperial Prague which was the tree alley leading to the game reserve, and the sacral motifs which were the adding of the monasteries at the end of the line arm inspired by the magnificent rebuilding of Rome under Pope Sixtus V in 1585-1590.

 

Just as Jičín so Wallenstein had similar gardens established nearPrague. One was established in Bubny (present-day Holešovice) and another in Dolní Ovenec (present-day Troja). While the first could boast unusually designed and free standing grottos, the second – resembling an artificial ruin – had an extensive amphitheatre modelled on the Florentine Boboli Gardens. Wallenstein’s building activity was complemented by a number of other monasteries in the duchy the biggest such as under Bezděz Castle, inspired by Spain’s Montserrat, or at Veliš Castle, were never built. The bishopric with the planned cathedral in Jičín, just as the Capuchin, Carmelite and Dominican monastery, were also never built. His extensive stud farm in Smrkovice near Jičín built on a regulated ground plan, was evidently inspired by the summer residence in Schleissheim built by the Bavarian Prince-Elector Maximilian, and so testifies to Wallenstein’s organisational skills.

 

Each of the built but also planned Wallenstein buildings, if these can be visualised from the surviving plans, meant a turning point in Bohemian architecture. Many of their elements were therefore imitated, but few patrons managed to construct such buildings of quality as Wallenstein. The talent of stucco workmen Domenico Canevalle and Santini Galli brought Baroque stucco work of the best quality to the land. Andrea Spezza introduced not just proto-Baroque elements but, together with Giovanni Pieroni, also a whole series of new typological forms. It was in Jičín that the combination of the elements of a garden, monastery, church and tree alley was formed for the first time giving rise to a landscape formation which later became a characteristic feature of Baroque Bohemia.

 

But the qualities of Wallenstein architecture would not be possible to achieve without the previous rebuilding of Prague Castle by Emperor Rudolf II (1583-1612) and was assisted in this by leading European architects: Bernardo Buontalenti, Hans Vredeman de Vries and Vincenzo Scamozzi. Further buildings by Habsburg emperors were also inspirational such as Neugebäude near Vienna, established by Maxmilian II and the tree alley between Prague Castle and Stromovka, planted by Matthias II. Wallenstein not only adopted architectural forms from Rudolf which were significantly modified, but also building themes which he developed further. Apart from the intensive interest in astrology, he also adopted an equally profound knowledge of thorough-bred horses and their breeding, and based on Rudolf’s example, he built luxury stables in the Pragueand Jičín palace for the best and most favourite of the horses in his collection. Wallenstein’s extensive stud farm in Smrkovice near Jičín was built on a regulated ground plan which surpassed Rudolf’s stud farm in Kladruby, becoming a model for all other Bohemian buildings of this type.

 

How extensive and of what quality was the building activity of Albrecht of Wallenstein can best be seen when compared to his contemporaries. While Emperor Ferdinand II carried out only minor modifications at Prague Castle, it was Václav Michna of Vacínov, whose father was one of the closest of Wallenstein’s allies, who could compete with the duke in its grandeur and architectural quality. Michna had a brilliantly designed palace built in 1634-1644 inthe Lesser Town in Prague inspired by the best that could be seen in papal Rome. The anonymous author of the palace who was a contemporary of Gian Lorenzo Bernini, Francesco Borromini and Pietro da Cortona, equalling them in the quality of his project, used his encyclopaedic knowledge of Rome in the motifs of the Villa Giulia, Villa Aldobrandini in Frascati, Palazzo Farnese, Palazzo Sori, Casino dell’Aurora in Palazzo Palavicini, Palazzo Mattei, Porta Pia and especially to the contemporary famous Palazzo Barberini. Just as this can be said of buildings constructed by Rudolf II in the last decade of his reign at Prague Castle, if this palace would be have been built in Rome and not in Prague, it would have been ranked among the best works of early Roman Seicento. The buildings of the only other ambitious patrons of this time, Cardinal and Bishop of Olomouc Franz of Dietrichstein, do not show the same quality. Of the projects of smaller patron there is the partly preserved garden of Wallenstein’s ally, Vilém Kinský, who at his chateau residence in the north Bohemian town of Teplice, probably with the assistance of Dutch builders, created grounds based on a motif adopted from the famous and almost contemporary garden of Frederick, Elector Palatine, in Heidelberg. Among the other projects that excel is the smaller, but monumental palace of banker Lazar Henckel of Donnersmarck, built in about1611 inthe Lesser Town, which was furnished with a facade with a colossal row of embedded columns, i.e. a motif adopted from Palladian architecture built in Vicenza, but otherwise virtually unknown in Europe at the time.

 

The quality and quantity of the production of Italian Renaissance architecture reached its peak in Bohemia under Albrecht of Wallenstein and opened up the world of Baroque architecture. What was accomplished in a short time thanks to the ambitions of the imperial supreme commander and those closest to him can be now compared to the best that characterised the then architectural style inItaly. The fact that Wallenstein and other Bohemian patrons employed Italian architects of various origin and training meant that Bohemian and especially Prague architecture acquired all tones of what Italy possessed in this period and were concentrated into individual centres of Rome, Milan, Genoa or Venice. In addition, it allowed the implementation of progressive elements which were only fully asserted in Italy later. These include curved pilasters of Wallenstein’s palace chapel in Prague applied a decade earlier than by Borromini in Rome, just as the unusual oval shape of the balconies of the Church of St. Salvator of Jesuit college in the Old Town of Prague by architect Carlo Lurago (1638-1640), which was influenced by the Milanese architecture of Francesco Mario Richini and whose contemporary parallel is the famous Church of S. Carlo alle Quattro Fontane by Francesco Borromini in Rome of 1638. Hence, Italian architects working in Bohemiahad the opportunity in these cases to implement something here that was not yet considered a standard design inItalyand thereby even more greatly enriched the remarkable spectrum of Bohemian italicising architecture.

 

Of course, Wallenstein’s architecture is not just a reflection of the size of its patron, but also of his sudden fall. Proof of this is in the incomplete facade of the Church of St. James in Jičín, the empty space where the rooms of the casino of the Valdice garden were to stand, several never implemented monasteries and commenced magnificent expansion of the town of Jičín. Many of the luxury fixtures of his buildings were also destroyed by fire or troops as in the case of the bronze statues in the garden of his Prague palace taken away in 1648 to Sweden or the Jičín residence whose interiors totally disappeared. Even the implemented and surviving elements of Wallenstein’s building programme are telling proof that this was a programme which did not and will not have an equivalent in the history of Bohemian architecture.